Na dekretální normotvorbě se podílel nejen prezident republiky, ale celá řada ústavních subjektů, např. londýnská čs. vláda, Státní rada, Právní komise, na Slovensku pak nová čs. vláda, Slovenská národní rada a její odborné orgány. V Praze pak především čs. vláda a její odborné instituce.

Stačí, když se podíváte na nějaký dekret prezidenta, který byl přijat již v poválečné době. Jsou na něm podpisy ministrů, předsedů politických stran, poslanců. Tyto dekrety byly přijímány se souhlasem všech našich ústavních orgánů. Mají tedy daleko od tzv. Benešových dekretů. Tento název je hrubou, zpravidla vědomou deformací celého procesu dekretální normotvorby.

Proč bychom měli tedy revidovat nebo rušit dekrety prezidenta republiky? Nejlitějšími odpůrci dekretů prezidenta republiky byli a jsou tzv. sudetští Němci a dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé, především bavorští. Bavorská vláda v r. 1991 objednala u prof. dr. Felixe Ermacory juristické dobrozdání o "Sudetoněmeckých otázkách". V něm pan prof. Ermacora říká, že "Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit" , a vše dojednat zainteresovanými stranami.

Od této doby začíná organizované "sudetoněmecké křížové tažení proti Benešovým dekretům". Můžeme rozlišit jeho dvě etapy. Pro první z nich je příznačné, že bojem proti dekretům se zabývá tzv. sudetoněmecký landsmanšaft se značnou podporou zvláště bavorských politiků, zejména Horsta Seehofera, bavorského premiéra a patrona "sudetských Němců", který později se stal spolkovým ministrem vnitra. V této fázi je "český garmanofilní a sudetomilný živel" spíše "ozdobou" SL, než nějakou významnou samostatnou politickou silou.

V druhé etapě tohoto zápasu se však formuje česká pátá kolona, a to od doby, kdy premiérem české vlády se stal B. Sobotka. Nabývá na síle a dostává se do kondice, díky vládě v čele s P. Fialou, kdy se již může stát stranou, která by byla schopná se sudetoněmeckým landsmanšaftem a jeho německými příznivci dojednat " změny nebo zrušení dekretů prezidenta republiky."

Zatím jeho prvními trubadory jsou novináři, kteří se angažují, aby dekrety prezidenta republiky nebyli "překážkou urovnání vztahů se SL". Bude jich stále více. Přidruží se k nim postupně řada nám dobře známých českých politiků, ústavních činitelů. Již dnes mají většinu v Poslanecké sněmovně PČR a v Senátu, ve vládě a souzní s nimi zřejmě i prezident republiky, který nedávno jmenovat několik soudců Ústavního soudu ČR.

Divadelní jeviště je již připraveno. Protidekretální strana se předvádí a zkouší své síly, kam až dosáhnou, co zmůžou. Čeští vlastenci však v současnosti nejsou organizovanou silou, která by mohla zabránit chystaným státním změnám, spočívajícímu ve zrušení dekretů prezidenta republiky. Následky tohoto kroku by byly dalekosáhlé. Lze je alespoň zhruba domyslet.

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí Praha 1998. str. 27).

"Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Je skutečnosti, že většina dekretů prezidenta republiky měla časově omezený význam. Dnes již nejsou zajímavé právně, politicky ani historicky. Byly realizovány. Nejsou již aplikovatelné. Mluvíme o jejich vyhasnutí. Účinky jejich aplikace v minulosti však přetrvávají. Povinnosti a práva z nich vyplývající nemohou být zpětně nijak dotčeny."

"Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud proto návrh R. D. na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl. (Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995, č. 55/1995 Sb.)"

"Podobnou studii provedl Evropský parlament. Na vypracování tří expertiz pro Evropský parlament se podílela trojice předních západoevropských právníků: Jochen Frowein z Německa, Christopher Prout z Velké Británie a Ulf Bernitz ze Švédska. Prof. Jochen Frowein z Heidelbergu, který je bývalým ředitelem Institutu Maxe Plancka pro srovnávací právo veřejné a mezinárodní právo a bývalým místopředsedou Komise pro lidská práva, posuzoval také oprávněnost sankcí EU vůči Rakousku v roce 2000.

Z článku Evropská komise znovu potvrdila, že Benešovy dekrety jsou v EU uzavřenou záležitostí (https://euractiv.cz/section/aktualne–v–eu/news/evropsk–komise–znovu–potvrdila–e–beneovy–dekrety–jsou–v–eu–u/

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo–německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

"6. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.

7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko. Tyto záležitosti je nutno dojednat."

Nebudeme dále citovat z předmětného článku. Jeho název a dvě uvedené věty již nám říkají to nejpodstatnější. Bude–li mít některý z našich čtenářů zájem o další, lehce se může s celým článkem seznámit.

https://medium.seznam.cz/clanek/jiri–cb–benysek–benesovy–dekrety–je–potreba–revidovat–v–pohranici–nemce–potrebujeme–16471?fbclid=IwAR36fFGEp3uwOmV37SGQbMUH3ku0Gofy6Z13J7h81gfW9GLbVfWiKKC7TIQ

V současnosti jen mdle reagujeme proti zasahování do našich vnitřních záležitostí, proti přepisování dějin, proti zradě našich národních a státních zájmů. Putujeme po cestě vedoucí ke stále větší závislosti na určitých vnějších subjektech. Takto časem můžeme dojít až ke transformaci našeho státu v kolonii, nový protektorát. Záleží na nás, jak se vše bude vyvíjet. Jsme si toho vědomi?

Beneš udělal po druhé světové válce velkou chybu, která ale prošla jen díky kontextu dané doby.

Odsun sudetských Němců je v pohraničí patrný dodnes. Nebýt Hitlera a radikalizace Němců, žily by tyto národy v míru a v klidu. Zároveň v přátelském souladu a úžasném soupeření, díky kterému mělo prvorepublikové Československo jedno z nejlepších školství na světě.

Na základě Benešových dekretů se zestátňovalo. Prezident už byl vážně nemocný. Hrálo se o zachování demokracie a Beneš byl pod tlakem komunistů. Když byl Masaryk vyhozen z okna, Beneše to zlomilo a dělal velké ústupky. Nicméně Beneš se už z Anglie vracel velmi unaven. Je dost možné, že už prezidentem být nechtěl. Ale jeho jméno v zahraničí a potřeba obnovy československé státnosti si ho vyžadovaly. Velkým omylem také byl zákaz Agrární strany, díky kterému se lépe prosazovali komunisti na venkově. V rámci dekretů se zabavoval majetek a upevňovala komunistická moc. Beneš posloužil jen jako fíkový list pro komunistické řádění. Kdyby byl při síle a Československo nebylo Západem dáno jako reparace Sovětskému svazu. Jednal by určitě jinak.

Například slovanství, které je mýtus šířený z Ruska. V dnešní době potřebujeme evropanství a opravdový respekt mezi národy. Podle některých genetických odborníků jsou Češi voříšci Evropy a díky tomu nejspíš máme tak hezké ženy. Údajně jsme trošku Slované, ale zároveň i Keltové a samozřejmě i Němci, Židé a další národnosti. V každém případě dva z našich nejbližších sousedů jsou německy mluvící země a historicky jsme úzce propojeni. Karel IV. byl dokonce císař svaté říše římské, čili formálně vládl všem německým zemím. Hodně přehnaně je to skoro jako kdyby Petr Pavel byl německý a český prezident zároveň. A ano, až takto byly naše země propojeny.

Přemysl Otakar II. pozval Němce do českého pohraničí, kde byly pralesy a divočina. Němci ho zvelebili, lesy vyklučili a zařídili svá hospodářství. Českého krále respektovali, platili mu daně. V té době definice národa nebyla jako dnes. Lidé se ztotožňovali spíše s panovníkem a s místem kde žijí. To přetrvalo například až do první republiky v Českých Budějovicích, kde si místní lidé říkali Budvajzři a určovali se podle toho, že jsou obyvatelé Českých Budějovic. Zároveň mnoho mladých německy mluvících Čechoslováků během mobilizace v roce '38 uposlechlo mobilizačního příkazu a pak ze srdce plakali, když jim bylo znemožněno bránit Československo.

Další obyvatelé znamenají více daní do rozpočtu. Navíc v pohraničí je velká nezaměstnanost a s tím spojené společenské problémy a vyloučené lokality. Šikovní a podnikaví lidé jsou vždycky vítáni. Vytváří pracovní místa. Příklady táhnou. A oni by dávali dobrý příklad místním, kteří zde nemají kolikrát ani kořeny. Jen jejich rodiče nebo prarodiče tam byli komunisty dosídleni. Proto je v těchto lokalitách tak velká prostituce a alkoholismus. Proto třeba Most má vyloučené lokality. Tam v podstatě celé město padlo za oběť těžbě uhlí a ztratilo tak svou historickou kontinuitu. Zároveň by se lidé více učili německy a díky tomu by měli možnost si jít přivydělat do Německa a nebo Rakouska, potenciálně Švýcarska. Cestování otevírá obzory a některým by určitě pomohlo vytáhnout nohy ze svého zarděného rybníčku.

Česko německá spolupráce může fungovat jako Škoda auto. Jedna z mála devadesátkových privatizací, která se podařila. Zkusme se zamyslet, jak by Škoda auto vypadala dnes a zda by vůbec existovala. Jedna možnost je, že by si jí koupil nějaký devadesátkový šíbr a přivedl by jí na buben. A nebo by jí koupil někdo šikovný a podařilo by se mu v konkurenci se západními vozy obstát a škodovka by byla vlastněna českým kapitálem a do státního rozpočtu by proudilo více peněz než teď. Spíše by ale proběhla první varianta a my bychom vzpomínali na to, jak jsme měli kdysi úspěšnou automobilku. Podobně jako dnes vzpomínáme na motorky Jawa a nebo na osobní Tatrovky. Škoda auto je zkrátka důkaz, že spolupráce s Němci nám jednoduše jde a je potřeba jí rozvíjet. Nutno ale podotknout, že u škodovky se privatizace podařila i díky osobnímu angažmá několika férových Němců, kteří opravdu dodrželi dohodu s českou vládou, že ze škodovky nebude jen montovna. Druhý potenciální kupec byl Renault, který chtěl v Boleslavi montovat model Twingo.

Netvrdím, že mám ve všem absolutní pravdu. I já se mohu v něčem mýlit. Ale cílem článku je otevřít diskuzi o otázce pohraničí a jeho sociálních problémech. Když se podíváte na volební mapy, tak největší podpora extremistů a populistů je právě v pohraničí. Historické křivdy a nevyrovnání se s minulostí nás straší i desítky let po odsunu Němců. Jako by duše lidí, které tam po generace žili, chtěli dojít smíru a netrpělivě čekali, až dojde k přátelskému a férovému podání rukou mezi představiteli české republiky a představiteli sudetských Němců. Nestrkejme hlavu do písku před problémy minulosti a naplno začněme spolupracovat s německými zeměmi, jako se tak dělo za Přemysla Otakara II. a i za Karla IV.

Jejich poslední obětí se nedávno stal Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě známý též jako Německý řád, ještě dříve Řád německých rytířů. Tomu Ústavní soud zamítl restituci majetku, který mu byl protiprávně odebrán právě na základě Benešových dekretů. Jedná se mimo jiné o hrady Bouzov a Sovinec, lázně Karlova Studánka a 13 500 hektarů lesů, polí a rybníků. Je smutné, že české soudy neumí dát jasně najevo, že dekrety prezidenta republiky v mnoha případech způsobily bezpráví, a adorují jej jak Indové posvátné krávy.

Doplnil bych, že hrad Bouzov patřil řádu Německých rytířů (původní název dnešního Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) od roku 1696, kdy jej rytíři koupili od starého moravského šlechtického rodu Podstatských z Prusinovic. Čili se jej nezmocnili po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, z čehož bývají také obviňováni, že se lacino zmocnili konfiskované protestantského majetku. Řád se také zasadil koncem 19. století zásadní neogotickou přestavbu hradu, do níž rytíři investoval (nejvíce tehdejší velmistr, arcivévoda Evžen Habsburský) 20 000 000 zlatých, což v současných cenách odpovídá více než 6 miliardám korun českých.

Řád rovněž vlastnil Karlovu Studánku a především zásluhou tehdejšího velmistra Maxmiliána Františka Habsburského, syna císařovny Marie Terezie, zde na konci 18. století vznikly proslulé lázně. Ty pomáhají lidem v léčbě nemoci plicních a dýchacích cest.

Chápu, že se mnohým lidem při vyslovení němečtí rytíři zatmí před očima a představí si husity, kteří bojovali s křižáky. Jenomže to je výrazem nevzdělanosti, do které nás uvrhli komunisté. Nelze dávat dohromady křížové výpravy a rytířské řády, mezi něž patřili též Němečtí rytíři. Ti byli založeni v roce 1190 v Akkonu v tehdejším Jeruzalémském království jako špitální řád a jejich úkolem bylo pečovat o poutníky putující do Svaté země. Na začátku 13. století je český král Přemysl Otakar I. povolal do svých zemí a poskytl jim zvláštní ochranu. Tento řád tedy existoval už dvě století před vypuknutím husitských bouří a jeho hlavní posláním nebylo bojovat s přívrženci kalicha.

Po II. světové válce však mnozí Češi považovali členy řádu za zrádce Československa a požadovali jejich razantní potrestání včetně zabavení řádového majetku. A nejednalo se jenom o komunisty. Tento postup podporovala například i Milada Horáková. Přitom tito lidé řádu křivdili. Od doby, kdy se Hitler dostal v Německu k moci, řádoví členové vystupovali rozhodně antinacisticky a stáli pevně na pozicích Československé republiky. Vedení řádu mimo jiné poskytlo miliony korun na výstavbu čs. pohraničních opevnění a umožnilo budování palebných průseků ve svých lesích. Některé své objekty pak dalo k bezplatnému užívání československé armádě.

Po záboru Sudet hitlerovským Německem v říjnu 1938 byl řád za jeho protinacistické postoje v únoru 1939 nacistickým režimem zrušen a jeho majetek zkonfiskován. Velmistr řádu Robert Schälzky byl opakovaně vyslýchán gestapem a internován v domácím vězení. Člen řádu páter Heribert Kluger zemřel v koncentračním táboře Dachau, sestra Irmgard pak v koncentračním táboře Osvětim. Jiní členové řádu byly nacisty vězněni a někteří se v roce 1944 zapojili do atentátu na Adolfa Hitlera. Ani tyto prokazatelné antinacistické postoje však nezabránily v roce 1945 novým křivdám, kdy řádový majetek pro změnu zabavilo obnovené Československo.

V případě Německého řádu došlo k prokazatelnému zneužití Benešových dekretů, jelikož ty se neměly týkat osob německé národnosti, které se aktivně zapojily do protinacistického odboje. To řádoví členové splňovali a navíc je otázkou, zda jimi měly být trestány i církevní řády a kongregace, které jsou nadnárodní.

Bohužel, tuto obrovskou nespravedlnost nyní potvrdil i Ústavní soud, když odmítl stížnost řádu proti rozsudkům obecných soudů, které mu odmítly vydat zpátky ukradený majetek. Právě s alibistickým odvoláním na Benešovy dekrety. A jimi rovněž argumentovala i naše nejvyšší soudní instance. Senát Ústavního soudu v čele s předsedou Tomášem Lichovníkem ve svém nálezu uvedl, že k převedení řádového majetku na stát došlo před únorem 1948, i když připouští, že Benešovy dekrety byly už dříve zneužívány. „Tento fakt, spolu s průběhem tehdejšího poválečného restitučního procesu – definitivně zmařeného totalitní mocí – svědčí o tom, že nedemokratické prvky byly přítomny v jednání orgánů veřejné moci Československé republiky ještě před 25. 2. 1948,“ uvádí se v nálezu Ústavního soudu.

Odlišené stanovisko pak vyjádřil soudce David Uhlíř, podle kterého mělo být řádovým stížnostem vyhověno a všechna jimi napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. „Ústavní soud … sdílí právní názor stěžovatelky potud, že se konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. na předmětné pozemky (a lze tu hovořit o hradním areálu šířeji) v té formě, jak bylo deklarováno dostupnou konfiskační vyhláškou, nevztahovala. …poválečný mechanismus nápravy případných pochybení z konfiskací a posléze nápravy alespoň majetkových křivd vzniklých potenciálním restituentům, odvozujícím své nároky z období nacistické okupace, zůstal nedovršen,“ píše ve své oponentuře soudce Uhlíř.

Toto však není jediný případ zneužití Benešových dekretů. Doplatil na ně i knížecí rod Lichtenštejnů, kterému Československo ukradlo jeho panství na jižní Moravě mezi nimi Lednici a Valtice. Problém je, že české soudy se Benešových dekretů bojí, a mají strach naplno říci, že v těch a těch kauzách došlo k jejich zneužití, a tudíž neplatí. Tím ovšem akorát dávají zelenou předchozím křivdám, a to je špatně. V podstatě tak rezignovaly na spravedlnost. Jako řešení se nabízí razantní a zásadní krok, zrušení tzv. Benešových dekretů, které jsou v současné době ostudou českého právního řádu.

https://medium.seznam.cz/clanek/jan–ziegler–podle–okradeni–nemeckeho–radu–konecne–uz–zrusme–benesovy–dekrety–18770?utm_campaign=abtest229_zmenseni_velkych_entit_varC&utm_medium=z–boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.

Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko–německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.

Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu příčíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.

– k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.–Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko–Uherskem a spojeneckými mocnostmi;

– vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; – od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.

2. Právo na vlast, proklamované svazy vyhnanců, německými vládami a většinou německy psané i cizojazyčné vědy, které je v podobných případech uznáváno i Spojenými národy, je možno pokládat za podstavec práva na sebeurčení. Opakovaně je potvrzováno v případě Palestinců, řeckých obyvatel Kypru, uprchlých Afghánců. Pokud by se upíralo sudetským Němcům, znamenalo by to dvojaká juristická měřítka.

3. Právo na vlast jako podstavec práva na sebeurčení národa nelze zbožňovat s územními nároky. Zahrnuje především možnost obývat a získávat bydliště v rodných, po staletí kultivovaných územích, svobodnou volbu místa bydliště, veřejné i soukromé užívání rodné řeči, krátce, plné využití lidských práv v rodné vlasti. K těmto právům se hlásí jak Spolková republika Německo, tak i Československo.

4. Účinné právo na vlast předpokládá dnes vytvoření příznivého domovského prostředí. To lze vybudovat pomocí náležitých regionalistických dohod mezi jednotlivými správními jednotkami, od státu po obce, v Německu, Československu a Rakousku. Měřítkem je Evropská Regionalistická konvence.

1. Menšinová ochrana, jak byla pro sudetské Němce v letech 1919/20 zajištěna mezinárodní úmluvou a vnitrostátním právem, byla nedostačující a nepřiměřená v porovnání s historickým, hospodářským a početním postavením sudetských Němců. V žádné fázi neobdrželi autonomii. Museli se spokojit s opatřeními, která neodpovídala duchu Společnosti národů. Nedostatečná menšinová ochrana a diskriminující zacházení se sudetskými Němci oproti jiným národům v Československu mezi dvěma válkami byly rovněž jednou z příčin narůstajícího konfliktu mezi státem a národnostní skupinou.

2. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla pomoci zažehnat ohniska konfliktu ve střední Evropě. Ve chvíli uzavření této dohody nemohla široká masa národů rozpoznat, že byla také účelovým prostředkem národně socialistické evropské politiky vlády Adolfa Hitlera. Po roce 1939 začali čeští exiloví politici usilovat o to, aby mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou.

3. Čeští exiloví politici však také začali plánovat a připravovat vysídlení sudetských Němců z jejich vlasti. Dělo se tak i pod rouškou vyřešení menšinového problému. Podařilo se jim, navzdory jinak humánním a humanistickým prohlášením spojenců, postupně získat jejich politiky pro plán vysídlení.

4. Plán vysídlení byl přeměněn v čin bezprostředně po ukončení nepřátelských akcí druhé světové války ve střední Evropě. Byl zahájen vlnou vyhánění, jaké nemělo obdoby. Poté vedl podle bodu XIII Postupimských usnesení k „organizovanému transferu obyvatel“.

Události vyhnání a veškeré jeho následky je, podle právního stavu epochy, a tím spíše dnes, nutno pokládat za vraždu národa (genocidium) a zločin proti lidskosti, průběh sám za „barbarský“: výsledkem byly nesčetné tisíce mrtvých, nezvěstných, zavlečených.

Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být zčásti variabilními veličinami. Globální zničení sudetoněmeckého majetku následkem vyhnání je nevariabilní mezinárodně právní problém. Co z toho vyvodí politika, je v její zodpovědnosti.

2. Globální odnětí majetků postihlo cizí státní příslušníky, protože kolektivním odnětím státní příslušnosti vyloučilo Československo ze svého občanství převážnou většinu sudetských Němců, kteří v r. 1938 získali německou státní příslušnost.

5. Mezinárodní právo nicméně uznává převod jmění prostřednictvím konfiskace, pokud tato konfiskace odpovídá „ordre public“ (veřejnému pořádku). V případě sudetoněmeckého genocidia se nemohlo jednat o převod jmění, protože tato vražda národa (genocidium) naprosto neodpovídá „ordre public“, a dnes odporuje také československému veřejnému pořádku, uvážíme–li že se Československo stalo členem Rady Evropy, a Evropská konvence lidských práv výslovně zdůrazňuje majetkové záruky a zapovídá kolektivní vyobcování ze státní příslušnosti. Konfiskace jako součást genocidia nevytváří platné právní oprávnění k získání majetku. Majetek je nutno restituovat.

6. Pokud toto pojetí nedojde souhlasu, pak vyžaduje mezinárodní právo v každém případě odškodnění za konfiskace. Jak vysoké má být odškodnění – „prompt, adequate, effective“ (okamžité, dostatečné, v hotovosti) – anebo „přiměřené“, je sporná otázka. Tu je nutno objasnit cestou vyjednávání.

7. Jmění Německé říše na bývalém sudetoněmeckém území a v Československu platí za konfiskované bez náhrady. V souhlasu s „ordre public“ to bude nutně platit i o majetku německé národně socialistické dělnické strany, NSDAP, a jejích složek.

8. Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoli na jmění soukromých osob. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který potvrzuje vyvlastnění, provedená v sovětské okupační zóně, není prejudicí pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.

9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost dát k dispozici svůj právní systém tak, aby bylo možno uplatnit restituční a odškodňovací nároky. Pokud to není možné ze strany „státu konfiskujícího“, pak je povinností státu, jehož občanem je nositel konfiskovaného jmění, přijmout taková opatření, aby odpovídající odškodnění bylo provedeno. Poněvadž tzv. přechodová smlouva (Smlouva o úpravě otázek vyplývajících z války a vojenského obsazení z 31.3.1955) pro jistou dobu vylučuje právní cestu ve věcech odnětí majetku, aniž by uváděla výhrady, je toto vyloučení ve světle Evropské konvence lidských práv pochybné.

10. Nezabraňuje obrátit se na evropské instituce, protože jakékoli jednání či opomenutí Německa v souvislosti se sudetoněmeckými majetkovými otázkami vytváří „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a postojem Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.

11. Mezinárodní praxe a praxe států poválečné epochy zaznamenávají majetkové smlouvy mezi státy, usilujícími o řešení problémů odškodnění smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého jmění a postavení Československa v novém společenství evropských států však zapovídá vyplacení nějaké „lump sum“ (sumy v kostce). Řešení majetkových otázek, spadajících do doby po vyhlášení československých konfiskačních dekretů a zákonů, je v každém případě technicky uskutečnitelné, poněvadž existují přesná nařízení o konfiskaci a o hodnocení zabavených majetků, a nové Československo samo už zahájilo nápravu komunistického majetkového bezpráví vůči československým státním občanům.

12. Při řešení majetkoprávních otázek je nutno brát v úvahu povahu majetku, právní postavení postižených a časový termín jednotlivých odnětí majetku. Náhrada globálního odnětí majetků v důsledku vyhnání a genocidia nemůže představovat žádné bezpráví, nýbrž slouží zachování právních hledisek předepsaných evropským mezinárodním právem.

2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.

4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.

6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.

8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.

9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.

10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.